Psychospirituální rovinu bytí a tedy zkušenost může zažít každý člověk, bez ohledu na spirituální praxi, nebo víru. Potřeba integrace či psychoterapie nastává tehdy, kdy jsou prožitky a vjemy příliš intenzivní, rozporuplné, nebo když vyústí v proces, který se odborně nazývá psychospirituální krize. Jde o náročné období, které se projevuje neobvyklými změnami vědomí, vnímání, emocí a myšlení, obsahuje spirituální či mystické prožitky. Spouštěčem může být intenzivní spirituální, či meditační praxe, ale také dlouhodobý stres, náročná životní situace, intenzivní osobní zkušenost (porod, potrat, úmrtí, zážitek klinické smrti), traumatická událost a historie.
Psychoterapie pak slouží k integraci psychospirituálních prožitků, případně terapii traumat.
Psychospirituální krize je v základu transformativní proces s léčivým potenciálem, který může mít v některých případech i vnější podobu psychózy, ale neměl by se zaměňovat s psychózou jako duševní poruchou.
Změněný stav vědomí (který bývá součástí psychospirituálních zkušeností), je běžné zažívat například při tanci, pohybu. Přináší je také evokativní hudba, bubnování, práce s dechem, pohybem, umělecká tvorba, spirituální praxe, ale také izolace. Může otevírat léčivý potenciál, který za dobrých podmínek, vede k větší integritě a celistvosti duše. Hlubšímu spojení se sebou, lidmi, přírodou.
Pokud si to stav žáda, je namístě, kromě rozhovoru, pracovat v terapii i s tělem, protože jde tak lépe integrovat tři roviny lidské psyché tělo ~ mysl ~ emoce, čímž dochází ke změnám na hlubší a tedy trvalejší úrovni. Skrze toto propojení se pak integrují i psychospirituální obsahy. Práce s tělem v bezpečí psychoterapeutickéhu vztahu a hranic, umožňuje dobře zvládnout krizový stav. Také pomáhá uvolnit tenze a bloky, které brání dokončení a zdravému vývoji.